Jsem asi trochu divný, když jsem pro vzor mojí další plachetnice sáhl až za Kanál La Manche. Měla to být modelářsky tak trochu polomaketa, která by respektovala základní a charakteristické znaky těchto barží popsané v mém předchozím článku „Temžská plachetní barže, nyní trochu podrobněji“. Tento článek o skutečných baržích by si měl nejdříve přečíst každý čtenář, který se jako modelář chce zajímat o to, co píši dále. Kromě textu jsou u tohoto článku totiž důležité obrazové přílohy, které dokumentují , jak se komu podařilo model barže postavit a v jaké podobě ve vztahu k baržím skutečným.
Startem musilo být rozhodnutí, jakou tu barži z pohledu jejich dlouhé a vyvíjející se historie vůbec budu stavět, a jak rozetnu gordický uzel problému ovládání otěží vratiplachty a stěhovky. Rozhodl jsem se pro historicky věrnější (byť modelářsky pro mne velmi riskantní, nevyzkoušené a modelářsky ryze amatérské) řešení: Pro neměnnou délku otěže vratiplachty i kosatky (za plavby). Tedy nejít cestou použití ( tajně skrytého ) otěžového navijáku, který je nejen drahý, ale vyžaduje v podpalubí i dost náročné zabudování. Toto rozhodnutí bylo ovlivněno i tím, že ještě pamatuji dobu, kdy RC technika byla u nás teprve tak u samodělného bang-bangu a lodičky jezdily s pevně nastavenou výchylkou vratiplachty. A přesto si jakž takž správně počínaly ve větru. A já s mými loděmi rozhodně nehodlám nikde závodit. K mému rozhodnutí také přispěla moje zvláštní modelářská povaha, kterou charakterizuje ( převzaté) heslo: „Cesta ( tedy sama stavba) je cíl.“
Další byla na řadě volba oplachtění modelu. Historicky je asi nepochybné, že klasické barže spíše nemívaly čelen. Mívaly totiž stěžeň sklopný dozadu, aby mohly podplouvat mosty a jiné překážky. Takže tomu sklápění by asi zabudovaný čelen a z něj vedené další plachty vadily (pozn. trochu mimo: na sklápění kromě příďového kladkostroje se zřejmě podílel i univerzální kotevní naviják). Byly to svým účelem i konstrukcí pouze říční nákladní lodi. Dozadu sklápěcí stěžeň jsem udělal i já (když jsem si i připomněl logistické problémy, které máme hlavně s výškou, když chceme vecpat do osobáku škuner). Navíc k patě hlavního stěžně se u skutečných barží sbíhá les lan, takže jsem zároveň to patní sklápěcí provedení stěžně připravil i na zachycení konců nějakých těch špagátů. Zvolil jsem tedy oplachtění bez čelenu a bez další kosatky nad stěhovkou. Tedy historičtější verzi vycházející z 19. stol. Nicméně jsem si připouštěl, že přidání kosatky nad stěhovku nevyžaduje nutně čelen, takže tu by šlo později bez problémů přidat. Loď by nepochybně trochu „rozkvetla“ a nevypadala až tak „sedlácky“.
Zde musím připojit „vývojovou vsuvku“: větší než malé množství barží (z původního stavu cca 2.000 ks na konci 19. stol.) přežilo nebo bylo po 2. svět.válce rekonstruováno, a to i díky bohaté zásobě podstatně horších zbylých vraků jako zdrojů dílů, kování apod.. Barže se změnily, a s dobou a publicitou se z nich postupně staly populární, ale živé historické legendy, a tedy ikony anglické říční plavby. Jsou dnes široce užívány zejména k plavbám v naturální turistice. S touto novou úlohou došlo k jejich úpravám, zejména využitím nákladových jícnů a nákladových prostor uvnitř trupu pro potřeby turistů. Ale základní tvary a vybavení nad palubou i na ní je zachováváno. Nicméně jak se zcela vytratil jejich původní účel a s ním i strohost vzhledu, přibyl na přídi i čelen a další plachty. S baržemi jsou pořádány i regaty. A samozřejmě: loď s čelenem a více plachtami romantičtěji vypadá, takže se této cesty chopila i řada modelářů.
Některé barže byly ve 20.tých létech 20.stol. motorizovány s lodním šroubem vyvedeným (kvůli kormidlu) mimo podélnou osu lodi. Můj model je rovněž připraven k takovému způsobu motorizace.
Charakteristické pro barže a jimi převážně najížděný některý z hlavních tří vodních toků je i tradiční ornamentální zdobení lodí, které se podle „rodokmenu“ liší barevně. Např. nejcharakterističtější je pasáž zadního zrcadla, které se pro jednotlivé řeky liší pouze základním barevným provedením (viz příloha). Způsob jeho zdobení je ale pro všechny případy stejný: dělí ho nosník závěsů masivního kormidla na dvě poloviny Základní barva zrcadla ( u mého modelu modrá pro Medway) kryje obě jeho půlky v celé jejich ploše. Na levé půlce je zdobně vyveden název lodi a na pravé obdobně její mateřský přístav. Charakteristicky regionálně jsou zdobena i další místa na trupu, což jsem podle fotografií respektoval i já na modelu za využití tištěných trvanlivých samolepek.
Pro model jsem zvolil jméno (místo staré babičky raději) Tetička, tedy anglicky AUNTIE. Jako domovský přístav pak hravý protimluv Suchý brod, anglicky tedy DRYFORD (přístav toho jména, jak doufám, neexistuje).
O legendární ikonické povaze barží svědčí i masivní rozšíření stavby právě těchto lodí mezi anglickými modeláři. Existují spolky a soutěže, zacílené právě na stavbu a plavbu modelů jen těchto lodí. Za vše mluví obrázky modelů v akci a na výstavách v příloze.
Rozdílné barvy kosatky, jiné než je červenohnědá barva základního oplachtění, jsou pro jednotlivé lodi a tedy i modely obvyklé a jsou dány zřejmě potřebou,aby např. při regatách velkých lodí (či houfných plavbách modelů) byla možnost jednotlivou loď od druhých rozeznat.
—-
Obrazová příloha tohoto článku tak jen ukazuje a potvrzuje, že tyto temžské/medwayské/černovodní barže jsou i jako modely ze stejné líhně.
Pokud se týče mojí rozestavěné barže, obrazová příloha ukazuje její rozpracovaný stav, takže předměty na palubu jsou položeny jen tak a spousta toho je ještě nedokončena či má být změněna. Zadní stěžeň jsem pro fotografování musil dokonce sevřít dvěma humpoláckymi svěrkami, aby postál vztyčeně. Tento článek tedy není návodem na stavbu, ale má pouze ukázat, jak modeláři ve své cestě uspěli.
Je tedy na vás, abyste jednotlivé modely zobrazené v příloze porovnali se skutečnými baržemi, které obsahuje nejen příloha shora zmíněného článku, ale i obrazová příloha na stejné téma u zcela prvního článku o mé lásce k baržím. (Článek byl zveřejněn již před delším časem).
Zahraniční modely:
Moje rozestavěná Auntie:
