Trocha poezie nikoho nezabije, duši třeba posílí

Tohle je docela příběh náhlé náhody: Měli jsme sraz bývalých pracovníků v hospůdce a jedna z bývalých kolegyň mi přinesla (protože věděla o mých zálibách v lodích a moři) zahraniční  publikaci Segeln (Plachtění). Zde vydavatel a autor měli zajímavý nápad uveřejnit v té knížečce verše nejrůznějších zahraničních autorů, tyto ale pouze o „plachtění“. To slovo dávám do uvozovek proto, že plachtit nedá bez vody a bez lodi. Loď je ve většině jazyků rodem žena a žena je zase touhou všech kdo jsou na moři. Takže verše jsou spíše o dvojjediné lásce:

K  Ženě a k Lodi, to vše pod plachtami a v modrém azuru moře….

Tato knížka, která při čistce v knihovně kolegyně nemusila skončit dobře, mi takto přinesla inspiraci. Vzpomněl jsem si, že i já mám ve své mladostní pozůstalosti verše na stejné dvojjediné téma. Takže se hodlám s vámi o tyto veršíky naprosto násilně podělit:

___________________________________________________________________________

Ten na můstku skvěle Ti rozvrstvil náklad
že působí vhodně  a jen ve směru tíže
klidná Tvá paluba skvělý je základ
vítr pak ústy, dareba, kapičky se čnělky líže


Rád jsem Tvým pacholetem
co kol něj ovíjíš lana
právě teď v těsný uzel se spletem
kde jednou jsi náplast a jednou rána


Opilce, co dávkou touhy po blízkém se zmařil
z přístavní putyky jsi ruče odvlekla a doplnila posádku
konečně zas loď a pluje pozpátku
a tak znovu míjí otrokářské lodi
kde živé v živých nestačí pozlátku
a kde šelma v člověku stále se rodí


Hlídka ve strážním koši

Moři vyklouzlo z obzoru ňadro slunce a tělo laská
dole zavoněl dřevem komínek kuchyně
v líném tom obrazu i moře jen potichu mlaská
s ránem víc cítíme duši  i touhu v slabině


 

Jedva lodní můstek dotkl se břehu
vypustili smečku dychtivě vrtící prutem
rychle v moři zmizela, jak plachta urvaná ze stěhů
v tom moři světel, chlastu a poprsími vzdutém

ráno pod vlajku Modrého Petra posledního vrátí
a v kójích mužstva chvástavost včerejších činů nabyde vrchu
„Madonna mia Čeko, řvala ta štětka  když furt mi stál z gatí…“
loď naše zas slavná je tak dejme si sprchu:

včera sis do duše zas vlastní nastřelil gól
jak temný průjezd páchneš si močí
proč jedinec cítí spíš v mol
a ve smečce stejných v dur se pak točí?

po zahradách svých trochu mne povozte
Aničko dlaňová, lásko uvěřená a stříbrný větře
tak rychle sem a prosím mi pomozte
než se mi s duše ten jemný pel setře


 

Jasná v mrtvé mé moře jsi vplula a to zase houpá
vody pod kýlem je nejednou dost a stále stoupá
kormidlem mým jsi rázně hnula o mnohé čárky
za obzorem zmizely pernaté bárky
šířeji hledím a naděj je ve mně
na stěžni koš odkud zním ZEMĚ!
jsi vzácný astroláb nalezen v kajutě
ozářen hvězdami Cíli já najdu tě
plně vystrojená-mosaz kompasu matně září
pod krajkou plachet ukáže stehno stěžeň
jsem najednou ten, co rád se ještě neodváží
a rád jsem smích a představ svých úplný vězeň

Lodi, Tvé jméno je NÁDHERNÁ, toť Žena
Lodi, Tvůj kýl do luku v bouři tu sténá
jsi socha na přídi a já jsem čelen
moře je slané a my jsme teď jeden…

Napsat komentář