Výsadkové čluny a lodě 2. světové války

Jako autor tohoto příspěvku musím nejdříve říci, že vycházím pouze z přečtení vynikajících knih Miloše Hubáčka, který v celkem sedmi z nich , opřen o oficielní prameny, popisuje kvalifikovaně boje 2. sv. války v rozlehlé pacifické oblasti. Od nešťastného Pearl Harboru až po shozené americké atomové bomby.

Autor v nich velmi podrobně popisuje jednotlivé válečné operace od šarvátek po velké bitvy realizované zejména americkými námořními  silami. Rovněž popisuje i spolupráci Spojenců při bitvách na moři i na souši (v tamním prostoru šlo zejména o bývalé  koloniální mocnosti jako Anglie a Holandsko). A přirozeně také líčí akce a spolupráci s  těmi zeměmi či jejich vlastenci, které Japonci  během prvního náporu války obsadili a nechovali se k jejich přírodním zdrojům a obyvatelstvu nijak šetrně.

Nicméně spisovatel Hubáček nepopisoval samotnou technickou stránku těch prostředků výsadků , které rozhodujícím způsobem vůbec umožnily konečné vítězství spojeneckých zbraní. Záslužně však popisuje a váží jejich úlohu při jednotlivých akcích spojeneckých útočných  postupů na dosud Japonci obsazená či jim náležející území.

Předsevzal jsem si tedy, že se pokusím v tomto drobném příspěvku trochu popsat právě některé tyto nejpoužívanější technické prostředky.

Amerika, jako kontinent a jediný možný dostatečně silný zdroj dodávek zbraní, techniky, zásob i vojáků, leží velmi daleko od míst bojů vedených Spojenci v pacifické oblasti. Překonat takovou vzdálenost mohly překonat jedině lodě. Transportní úlohu mohly sice plnit běžné lodě nákladní, ale nebylo jich dost a nebyly by stejně v cíli nijak schopny aktivně  působit, a již vůbec ne pod palbou vykládat rychle a efektivně výsadek a ani jej podporovat. Byly zřejmě používány pro transport materiálů jen do nácestných zásobovacích základen, odkud je již přepravovaly jiné, speciální lodě, které již mohly vézt kromě nákladů i vojsko a také plnit důležitou roli v místě útoku na nepřátelské břehy.

Za tím účelem byly před a během války vyvinuty  velké transportně výsadkové lodě typu LST,které byly schopny i oceánské plavby. Byly to lodě o délce cca 100m, šířce kolem 15 m, nejdříve se sklopnou rampou. Později se však ukázal lepším systém dvoukřídlých vrat, které se otvíraly na šířku cca 4,3 m (vrata místo rampy vynalezli Japonci a uplatnili již v r. 1937 v bojích v Číně). Zajímavou technickou stránkou u těchto lodí byl nejen  plochý spodek trupu s chráněnými šrouby a kormidly. Ony měly i možnost pro oceánskou plavbu vyplnit spodní komory trupu balastní vodou  a tak zvětšit ponor a tím i stabilitu. Před cílem byla loď balastu zbavena, čímž bylo dosaženo výrazného snížení ponoru. Tak mohla plout až k daleko mělčím vodám, tedy blíže ke břehu. Tyto lodě mohly dokonce v případě pozvolně se stupňujícího pobřeží  narazit přídí až na pláž a zde vykládat. Jinak zůstávaly „na rejdě“ a z nich vyrážely dobývat pobřeží  menší lodě, čluny, vozidla apod. Některé tyto velké lodě byly plně vystrojeny jako nezbytné pro potřeby výsadků a jejich zajištění. Šlo pak o specializované lodě nemocniční, muniční, opravárenské apod.

S ohledem na omezený účel a možnosti lodí LST bylo nutno nalézt řešeni v technologicky a účelově pokračujícím typu lodě. Jednoznačně vyplývalo, že by se mělo jednat o lodě menší než ony, ale s mnoha dalšími výhodami v jejich vybavení a způsobu užití. V USA navázal  konstruktér a továrník Higgins na práci svého předchůdce, který se předtím zabýval konstrukcí civilní lodě, umožňující plavbu v bažinatých a jiných nepřístupných terénech při hledání ložisek ropy apod. Následovník Higgins  zkonstruoval loď pro vlastně docela příbuzné vojenské účely. Měla jméno Euréka. Námořnictvo USA rázem získalo něco, co bylo velmi třeba! Loď byla zařazena jako LCVP. To položilo základ pro širokou rodinu mutací základního modelu (kterým byla loď pro 36 plně vyzbrojených mariňáků nebo 3,6 t. nákladu). Šlo o výsadkové lodě různých druhů použití začínajících typově vždy jako LC nejméně s jedním přidaným písmenem:  LCI doprava vojska (pozdější její verze měly na boku spouštěcí jednu či dvě lávky, kterými vojáci sestupovali jako po schodišti aby nemusili vyskakovat přes palubu). Úpravami se pak tyto lodě dostaly až na schopnost najednou přepravit 210 vyzbrojených mariňáků. LCI(G) měla i dělo, LCT mohla vézt tanky, později vyvinutá LCS byla vybavena pro podpůrné ostřelování a klamání (umělá mlha, rakety apod.) Všechny tyto lodě byly ve veřejnosti  známy jako „Higginsovy čluny“. Dodávám, že všechny tyto „čluny“ měly (kromě osobních zbraní mariňáků) vždy namontované krom jiného nejméně dva kulomety.

Ocitli jsme se sice dál, ale ještě ne na samotném pobřeží, či dále v hloubi nepřátelské obrany. Japonci v prvních obranných bojích měli obranu soustředěnu na pobřeží se zámyslem zničit nepřátelský výsadek  ještě „na vodě“.  Spojenecké výsadky však vždy podporovala palba z velkých děl spojeneckých těžkých námořních lodí jako „dělostřelecká příprava“ a ta přinášela obráncům pobřeží těžké ztráty a odrazit útok se většinou nepodařilo, obrana byla smetena.

Japonci začali přecházet na přemístění  svého obranného pásma hlouběji do vnitrozemí na předem připravované dílčí pozice. To útočníkům  snižovalo efektivitu dělostřelecké přípravy a vystavovalo jejich vojska palbě z různých míst zejména z jeskynních a vyvýšených palebných stanovišť.

Transporty mariňáků, výzbroje, potravin, vody, střeliva apod. musily na pevnině zajišťovat v „drobném“ menší dopravní prostředky. Bylo jasné, že musí jít o vozidla obojživelná a s ohledem na různorodost terénu nejen menší, ale i průchodnější. V zásadě byly používány jen dva druhy těchto vozidel:

Jedno z nich bylo vozidlo pojmenované DUKW, které bylo zkonstruováno na bázi podvozku běžného armádního terénního třínápravového náklaďáku o nosnosti 2,5 t.  DUKW byl na podvozku postaven jako obojživelný, lodním šroubem poháněný. Jeho přirozenou nevýhodou byla obecně nižší průchodnost kolových vozidel těžším terénem na rozdíl  od vozidel pásových.

A jsme u druhého dopravního prostředku, nesmírně užitečného mravenečka:  Byl jím obojživelný pásový traktor, který měl zpočátku k dispozici cca dvě třetiny délky pro náklad  2t nebo 18 mariňáků.Byl zařazen do výzbroje jako LVT. Existovala i verze LVT-A, tedy zvlášť  vyzbrojená. Později vozidla LVT získala i svoji přezdívku Amtrak. Těchto vozidel bylo vyrobeno neuvěřitelné množství, protože se zcela osvědčila zejména kvůli své vysoké průchodnosti terénem.

Oba druhy vozidel se vracely po vykládce v místě boje ihned zpět rovněž s nákladem, bohužel jej ale tvořili zejména zranění mariňáci.

Musím se zde zmínit i o jednom nenahraditelném výsadkovém pomocníku bojů včetně výsadků. Byly to buldozery, které byly bezpochyby vykládány na dobytý břeh přednostně. Ony jediné mohly upravit terén pro útočný průnik. Vlastně spolu s Amtraky vytvořily spolupracující dua, zejména v džunglích, ve kterých pro ně i vojska prorážely či upravovaly ve vegetaci stezky, protože tam jiné komunikace obvykle neexistovaly.

K dále následujícím obrázkům podotýkám, že celý článek je věnován samotné technice umožňující výsadky, nikoliv místům a dějům bojů. Výsadkové prostředky stejného druhu byly použity např. i při invazi přes Kanál a i později mohly tvořit přetrvávající armádní výzbroj. Ale byly to jistě svým principem  ty samé jako v Pacifiku. Proto některé obrázky, zejména ty barevné, nemusí být z doby a míst pacifických bojů. Nejvíce asi „křičí“ obrázek zádi vozidla DUKW zobrazující jeho pohon na vodě. Ale právě tohle DUKW, ačkoliv vypadá výrobně nově, je  originál z období 2. svět. války! Toto DUKW bylo totiž později  nalezeno zasuté ve skladu samotného výrobce (GM) a zrestaurováno. Dále tam jsou dvě výsadkové lodě zachycené při cvičení  rovněž někdy po válce. Ale ty stále zůstávají rodem pacifické….

Napsat komentář