S.M.S. Szent István. Smutný osud lodě.

Toto bude spíše jen příběh zkázy jedné lodě z Rakousko-Uherských dreadnoughtů třídy Tegetthoff. V textu a v obrazové příloze jsem se ale nemohl vyhnout právě její „dreadnoughtské“ příslušnosti. Chci proto doufat, že kromě vlastního příběhu se zde čtenáři dozvědí něco navíc k mému jinému autorskému článku, který již byl editován a vlastně uváděl dreadnoughty jako nový druh moderní bitevní lodi na světové scéně.

S.M.S. (Seiner Majestät Schiff) Szent István byl dreadnought shora zmíněné třídy a byl pojmenován po prvním uherském křesťanském králi, Svatém Štěpánu. Když zalitavská vláda (oblast s převažujícím maďarským obyvatelstvem) souhlasila přispět se svým podílem na financování stavby rakousko-uherských dreadnoughtů, požadovala, aby jeden z nich byl postaven v zalitavské loděnici a navíc v co největší míře ze zalitavského materiálu.

Pro stavbu lodi byla vybrána  loděnice ve Rijece, tedy ve městě, kde se blízko nacházela  hranice mezi zalitavskem a předlitavskem. Tato loděnice ale na takovou zakázku nestačila, předtím stavěla jen obch. lodi a z válečných nanejvýš torpédoborce. Nejdříve proto bylo nutno vybudovat novou, kapacitnější loděnici.

Loď měla být dodána v červenci 1914, ale ve stavbě došlo k sedmnáctiměsíčnímu zpoždění, do stavby vpadla 1. svět. válka. Rozestavěná loď musila být odtažena z Rijeky a ve vojenském arzenálu v Pule dokončována. Stavba lodi se nejen zpozdila, ale ve výsledku nedosáhla potřebnou kvalitu. V průběhu stavby totiž docházelo k řadě i závažných změn v projektu, loď měla dva místo tří šroubů, což ve výsledku snižovalo její rychlost, tahanice byly i kolem licencí na její vybavení. Pancéřové plechy trupu, vyrobené v zalitavsku, byly rovněž nekvalitní, stejně jako jejich nýtování.

Světlou výjimku tvořily pro všechny budované dreadnoughty Rakousko-Uherska kvalitní dodávky od českých firem, které se na dodávkách vybavení rozhodnou mírou podílely. Šlo především o výzbroj z plzeňské Škodovky, která vyrobila čtyři hlavní trojdělové věže s kanóny ráže 305 mm (tehdy na světě první dokončené lodi s takovými tříkanonovými věžemi, každý z kanónů vážil téměř 55 tun a jedna střela 450 kg) a dodala i zbytek dělostřelecké výzbroje. Dále to byla fa Roučka Blansko, která dodávala již před 1.svět. válkou znamenité a odolné přístroje pro rakousko-uherské námořnictvo, což potvrdila soutěž, ve které jiné světově proslulé fy neobstály. Nebyly schopny vyrobit měřidla, která by odolala otřesům při odpálení děl apod. Další kvalitní dodávky běžely od železáren Vítkovice , Kolben-Daněk z  Prahy apod. Tyto kvalitní dodávky sice umožnily Szent Istvána vůbec postavit, ale ve výsledku loď nebyla celkově kvalitní.

Domovským přístavem lodi byla Pula. Rakousko-uherská flotila neměla během války moc příležitostí se plně prosadit s ohledem na existující nepřátelskou spojeneckou blokádu, což kromě nedostatku paliva ji „přibilo“ do vnucené pasivity.

Když v r. 1918 převzal velení flotily admirál Miklós Horthy, naplánoval rozsáhlou operaci, při které měla flotila silnými silami rozbít spojeneckou blokádu Otrantského průlivu. Tato blokáda totiž držela  rakousko-uherské lodi i ponorky uzavřeny v Jaderském moři. Operace měla probíhat společně s počátkem nových operací na řece Soči. Plán operace byl poměrně složitý na načasování apod. Útok hlavního velkého svazu lehčích námořních sil měly také krýt těžké lodi rakousko-uherského loďstva. V jednom ze dvou krycích uskupení byly nasazeny  těžké  lodi SMS Szent István a sesterská SMS Tegetthoff.

Do akce obě lodě vypluly 9.června 1918 s více než hodinovým zpožděním, které vzniklo při  zdlouhavém otevírání trojnásobných protiponorkových sítí kotviště. Celé uskupení tvořily další lodi: v čele torpédoborec, po stranách pak symetricky šest torpédovek ve vzdálenosti cca 800m, které obklopovaly Szent Istvána. Uskupení uzavírala loď SMS Tegetthoff, na které velel kpt. H.Seitz, který byl zároveň velitelem celého uskupení.

Druhé uskupení s dreadnoughty SMS Viribus Unitis  a SMS Prinz Eugen vyplulo s příslušným doprovodem dříve, takže pro obsah tohoto článku zůstalo mimo scénu.

Během plavby se u Szent Istvána projevilo přehřívání ložisek turbíny zřejmě vlivem jejich většího namáhání vyplývajícího pravděpodobně i ze snahy dohnat získané zpoždění nadměrným zvýšením otáček. Aby nedošlo k nejhoršímu, bylo nutno plavbu zpomalit a pracovat na opravě ložisek. Po opravě bylo možno plout dále naplno, tak asi „prohrábnutí roštů“ způsobilo, že z komínů se vyvalil a valil znatelný tmavý dým.

Na neštěstí se stalo, že dva, tehdy nepřátelské, italské torpédové čluny typu MAS s čísly 15 a 21, které v oblasti hlídkovaly, tento dým z dálky zahlédly. Ačkoliv měly již půlhodinu „po šichtě“, velitel hlídky kpt. Rizzo se přesto rozhodl zamířit s čluny směrem k dýmu. Věděl, že ten nemůže pocházet z lodi spojenců.

Oběma člunům se pak podařilo prorazit ochranný doprovod obou lodí a přiblížit se do vzdálenosti cca 300 metrů od pravoboku obou obrněnců. Šlo již o vzdálenost umožňující bezproblémový torpédový útok. Člun MAS-21 vyslal svá torpéda na Tegetthoff, ale obě torpéda se z neznámého důvodu ještě před cílem potopila (autor se domnívá, že u obou torpéd asi mohlo jít o použití torpéd se starším, již nedostatečně natlakovaným pohonným mediem).

Zato obě torpéda odpálená z druhého člunu MAS-15 na Szent István zafungovala správně a obě loď zasáhla. První mu prorazilo bok v místě přední kotelny, druhé více k zádi.

Na zasažené lodi zůstaly ze dvanácti kotlů funkční jen dva, které mohly jen s bídou dodávat energii pumpám, čerpajícím vodu z podpalubí. Loď se ale stejně během chvíle naklonila o 10 stupňů, což bylo na chvíli sníženo na 7 st. zaplavením protilehlých komor. Loď také radikálně zpomalila na přibližně 5 uzlů. Začaly záchranné akce včetně pokusů o vlečení Istvána Teggethoffem. Vlečení však bylo přerušováno, když bylo ohlašována falešná znamení o přítomnosti nepřátelské ponorky.  Těžké dělové věže byly otočeny hlavněmi proti náklonu, aby se ten alespoň trochu vyrovnal. Kapitán chtěl s lodí původně také najet na břeh, ale pronikání vody do přední kotelny, nemožnost opravit poškozené vodotěsné přepážky atd. úmysl zhatila. Voda uhasila i zbylé funkční kotle a kapitán vydal rozkaz, aby se posádka shromáždila na palubě a připravila se na evakuaci. Dále pokračovaly pokusy o její vlečení Tegetthoffem.  Vlečení bylo definitivně ukončeno, když vlek již nebyl bezpečný. Ostatně pravobok se již nořil do moře. Záchranné práce tedy  byly marné. Loď měla stále větší náklon, až se převrátila kýlem vzhůru a potopila se. Její vrak leží na dně rovněž kýlem vzhůru. Loď se do moře také nořila přídí trochu napřed. Příď se totiž sice nachází u vraku, ale je ulomená.

Potápění Szent Istvánu bylo filmováno z Tegetthofu, což je obecně světově velký dokumentární unikát. Prameny se také zmiňují o tom, že potopená loď zřejmě měla příliš vysoko těžiště a byla tak příčně méně stabilní, což se přisuzuje změnám projektu a snaze“nacpat“ do nástavby více další výzbroje. Rovněž padla i zmínka o tom, že loď nebyla vybavena aktivovanou protitorpédovou sítí.