Polárník Roald Amundsen přeci musil na něčem plout, vézt se či létat…

Úvodem:

Popíši podle různých zdrojů důležité cesty tohoto velkého polárníka a badatele trochu jinak než obecné encyklopedie. Budu jednotlivé polární výpravy podle nich rovněž řadit, ale v textu tohoto článku chci potlačit jejich badatelský apod. obsah. Rád bych zde totiž cíleně soustředil pozornost na jednotlivé  dopravní prostředky,  které tento polárník použil během svých badatelských cest.

Musím pro pořádek hned v úvodu zdůraznit obrovskou transportní úlohu, kterou plnili a stále v nehostinných mrazivých oblastech plní polární psi, velcí druhové člověka od nepaměti. Psy ale nelze dost dobře mezi dopravní prostředky zařadit, vystupují v symbióze např. se sáněmi, které jako dopravní prostředek vlekou, stejně tak jako člověk vládne jako dopravním prostředkem lyžemi.

Nor Roald  Amundsen  se narodil r. 1872 jako čtvrtý syn v rodině norských rejdařů a kapitánů v Borge poblíže Fredrikstadu. Jeho otcem byl Jens Amundsen. Matka jej za svého života tlačila na dráhu lékaře a držela jej mimo námořní podnikání. Ale v jeho 21 letech zemřela a mladého muže to táhlo jinam, na dráhu průzkumníka a badatele. Jeho život v tomto smyslu tématicky ovlivnil Fridtjof Nansen svým přechodem Grónska v r. 1888, jakož i marné pokusy jiných polárníků objevit stopy po zmizelé Franklinově expedici. Zprvu se sice plavil „jen“ jako kormidelník po různých mořích, ale od r. 1897 se již začal aktivně zúčastňovat řady polárních výprav, či je sám přímo organizoval:

 

Belgická antarktická expedice ( 1897-1899)  

Amundsen se zúčastnil této pro něj první čistě vědecké expedice do Antarktidy, kterou na lodi  Belgica  organizoval Belgičan Adrien de Gerlache.  Amundsen se na ní seznámil s polárníkem Frederickem Cookem, který mu zde předal velmi cenné zkušenosti. Šlo o poznatky získané u Eskymáků v severním Grónsku, zejména ty, které se týkaly jejich přísně účelového kožešinového oblečení a jejich bohatých zkušeností s používáním psích spřežení. To mu později velmi posloužilo jako vodítko pro způsob, který zvolil při svém dobývání a dobytí jižního pólu.

 

Severozápadní průjezd ( 1903- 1906 )

Amundsen byl první, kdo ve shora uvedených letech proplul Severozápadním průjezdem od Grónska podél pobřeží Severní Ameriky až do Nome na Aljašce. Na výpravu se vydal vzhledem k omezeným prostředkům na rybářském kutru  Gjoa  o výtlaku pouhých 47 tun. Kutr měl i pomocný spalovací motor. Posádku tvořilo šest mužů. Expedice měla rovněž vědeckou náplň. Admunsen při ní např. potvrdil polohu magnetického pólu, kterou před ním již roku 1831  určil James Clark Ross.

 

Dobytí jižního pólu ( 1911 )  

Po úspěchu se severozápadní cestou se Amundsen začal připravovat na svůj sen, kterým mělo být dobytí severního pólu. K jeho realizaci předpokládal ve značné části cesty využít metody unášení lodi zamrzlé na pohyblivém ledu, tzv. driftování. (Taková loď musila mít speciální spodní tvar trupu, který zaručoval, že loď by nebyla narůstajícím ledem rozdrcena, ale naopak na něj jeho tlakem vytlačena. Musila mít i jinak pevnou konstrukci).  Amundsenovi se podařilo pro cíl expedice získat povolení k užití speciální lodi  Fram, kterou právě takto a k tomuto účelu postavil a již v letech 1893-1896 použil jeho krajan Fridtjof Nansen. Probíhalo Amundsenovo další shánění financí i věcná příprava výpravy. Jeho plány však dostaly ránu v září  r. 1909, kdy příprava jeho expedice do Arktidy byla již ve finiši: Bylo totiž ohlášeno, že prvenství na dobytí severního pólu si už nárokují nezávisle na sobě hned dva američtí polárníci a to Frederick Cook a Robert Peary.

Amundsen se po této zprávě vnitřně rozhodl, že se tedy pokusí dobýt pól jižní a to ještě před  připravovanou britskou antarktickou expedicí na lodi  Terra Nova,  kterou organizoval Robert Scott.  Nicméně dál pokračoval v přípravě své jakoby arktické expedice, až do ukončení její přípravy. Pak v červnu 1910 vyplul. V té době ještě málokdo věděl, co je skutečný cíl této právě zahájené expediční plavby…

Amundsenova výprava si po připlutí Framu do Antarktidy vybudovala svoji základnu nazvanou „Framheim“ v Zátoce velryb u Rossova šelfového ledovce. Z tohoto místa pak po měsíce budoval Amundsen s dalšími polárníky předsunuté sklady nácestných zásob pro hlavní dobývací družstvo. Pětice zkušených lyžařů a polárníků se tedy vydala od Framheimu k pólu až v říjnu 1911. Cestovala tradičním eskymáckým způsobem na lyžích a se saněmi taženými psy. Šlo o čtvery saně a přes 50 psů. Výprava dorazila k jižnímu pólu 14. prosince 1911. Vztyčila zde stan  nazvaný „Polheim“, ve kterém uložili  i informační zprávy pro Scotta. Na pólu zůstali ještě tři dny a ověřovali správnost určení jeho polohy, aby později nemohly vzniknout pochybnosti.

Skupina jiných mužů ze základní výpravy také prozkoumala zemi krále Eduarda VII a loď Fram rovněž provedla rozsáhlá oceánografická měření. Amundsen také objevil dosud neznámé pohoří místy vysoké 4500 m, které nazval Pohoří královny Maud.

Cílová skupina Scottovy expedice Terra Nova dosáhla rovněž pólu, ale až 17. ledna 1912, tedy 34 dní po Amundsenovi. Při zpáteční cestě ale všichni její členové zahynuli.

 

Zvláštní vsuvka o historii lodi Fram (norsky Vpřed) přidaná autorem článku:

Fram je trojstěžňový škuner zvláštní konstrukce. Postavil ho Colin Archer r. 1983 pro Fridtjofa Nansena, který měl již tehdy v úmyslu nechat loď své unikátní konstrukce zamrznout v ledu a dosáhnout severního pólu driftováním, tedy pohybem lodi s pohybem nosné ledové kry. Své výpravy na ní uskutečnili postupně Nansen do Arktidy (1893-1986), Otto Svedrup (1898-1902 ) při polární expedici do oblasti Kanadského arktického souostroví a konečně i Amundsen, kterému Nansen svěřil loď pro jeho chystanou arktickou výpravu. K výpravě změněné tak narychlo na antarktickou a k jižnímu pólu ( 1910 – 1912 ) však předem souhlas rozhodně neudělil.

Loď  Fram  má na rozdíl od běžných lodí průřez trupu ne do V, ale do širokého U, takže při svírání ledem je loď na kru tlačena vzhůru a ne ledem drcena. Je i proto téměř bez kýlu, Nansen počítal spíše s plavbami v mělkých vodách. Kormidlo a lodní šroub mohly být v případě potřeby vtaženy do útrob lodi. Velká pozornost byla věnována velké tuhosti trupu a jeho tepelné izolaci, loď měla nad palubou i lopatky větrného „mlýna“, ty ale poháněly zdroj elektřiny.

Po všech absolvovaných výpravách (zmíněných v této vsuvce) začala Fram od r. 1912 postupně chátrat. A to až do konce 20. let 20. stol. Tehdy ale společná iniciativa polárníků Larse Christensena, Otta Sverdupa a Oscara Wistinga  zvedla zájem veřejnosti o její celkovou rekonstrukci. Ta se povedla a nakonec vedla i k  založení muzea Fram-u  v hlavním městě Norska Oslo. Stavba muzea pojala pod střechu celou opravenou  loď, která je dlouhá 39 metrů při šířce 11 m.

 

Severovýchodní průjezd (1918-1920)

Amundsen proplul se škunerem  Maud  úspěšně Severovýchodním průjezdem. Tím jako první proplul již v létech 1878-1879 Adolf Nordenskjold, z Norska podél severních břehů Evropy a Asie k Beringovu průlivu. Amundsenův 36metrový škuner Maud byl pro podobnou expedici vyroben v r. 1916 přímo jeho rodinnou loděnici v Norsku ve Vollen (rajon Asker). Loď byla po skončení expedice prodána v r. 1925 v místě Společnosti Hudsonova zálivu, která ji pak využívala ke svým zásobovacím plavbám v regionu. Nicméně v r. 1926 jí loď  zamrzla v Cambridge Bay v ledu, který ji velmi podrtil, takže v r. 1930 si sedla jako vrak až na dno.

Poloha vraku byla známá a norští nadšenci a vlastenci spolu s norskými úřady začali velmi usilovat o jeho vyzdvižení, protože bylo již známo, že ani po desítkách let pod vodou nedoznalo dřevo konstrukce známky hniloby apod. Probíhala pak jednání s kanadskými úřady, která začala z norské strany usilovat i o to, aby vrak bylo na norské náklady povoleno nejen vyzvednout, ale i přemístit trvale do Norska a to do původní mateřské loděnice ve Vollen, kde byla připravována rozsáhlá rekonstrukční oprava a vystavení lodě v připravovaném muzeu. Poté, co kanadské úřady s tím vyslovily souhlas, byl vrak po 85 letech pod vodou v r. 2016 vyzdvižen  a přepraven bezodkladně do zmíněné mateřské loděnice.

 

Pokus o dosažení severního pólu vzdušnou cestou (1925) 

Amundsenovi se jednou svěřil kolega polárník Ellsworth, že se  setkal se zkušeným průzkumníkem Arktidy Robertem Pearym těsně před jeho smrtí. Ten prý vyjádřil hluboké přesvědční o reálnosti dobytí severního pólu letecky. Následně se pak ad hoc sešla skupina mužů Amundsen, pilot Hjalmar Riiser-Larsen a americký milionář Lincoln Ellsworth, která se společně rozhodla pro pokus dobýt pól na dvou hydroplánech. Předpokladem bylo, aby hydroplány byly schopné přistát i na ledové ploše. Připravovanou výpravu financoval Ellsworth. Následoval proces výběru vhodného typu letadla. Nejvhodnějším se ukázal Dornier-Wal (řečený Velryba). Byl to dvoumotorový jednoplošník. Motory Rolls Royce Eagle IX jeden tlačný a druhý tažný byly v tandemu za sebou ve společné motorové gondole umístěné na centroplánu. Přímou součást trupu tvořily boční plováky, které zvyšovaly příčnou stabilitu na vodě či ledu a pozitivně působily i hydrodynamicky. Oba vyrobené stroje měly některé dodatečné úpravy, zejména byla zpevněna kýlová část trupu. Po vyrobení obou strojů byly tyto naloženy v dubnu 1925 na loď Hobby, která je dopravila blíže plánovanému místu startu.  Oba stroje měly pohyblivé části směrových kormidel v norských barvách a každý měl na boku trupu velká písmena, jeden N 24 a druhý N 25. Když se 21. května 1925 vyčasilo, odstartovali ze zátoky Kingsbay na Špicberkách směrem k pólu. Po osmi hodinách letu musili ale přistát kvůli problému s motorem u N25 a také z nutnosti upřesnit svoji polohu. Přistání proběhlo na nevhodném velmi hrubém ledu. Prohlídkou bohužel zjistili, že N 24 byl poškozen již při startu a dále těžce strukturálně poškozen při tomto přistání. Stroj tedy musil být jako dále nepoužitelný opuštěn. Tři týdny pak trvala těžká ruční práce, než se oběma posádkám podařilo upravit na takovém ledu vzletovou dráhu pro start N 25. Tím pak odletěly obě osádky zpět na Špicberky do Svalbardu.  A výsledek? K pólu měli v místě vynuceného přistání již jen 250 km!

Poznámka: Originál Dornieru-Wal N 25 byl za 2. světové války v továrním museu fy Dornier zničen, později byla postavena jeho replika.

 

Dosažení severního pólu vzducholodí Norge (1926)

Po předchozím svém pokusu dobýt severní pól letadly se titíž letci vydali k pólu znovu, ale ve vzducholodi Norge. K výpravě přibrali jejího italského konstruktéra Umberta Nobileho a také polárníka Oscara Wistinga, který předtím již s Amundsenem došel na jižní pól. Startovali ze Špicberk, 12. května 1926 přeletěli přes severní pól (dva dny po Byrdově oznámeném přeletu pólu třímotorovým letadlem Fokker, udávané na 9.5.1926) a doletěli na Aljašku.  Jelikož dosažení pólu, ať již po zemi Pearym či Cookem či letadlem Byrdovým, jsou zpochybňována, je přelet Norge přes pól některými badateli považován jako jeho vůbec první dosažení.  Admundsen a Wisting jsou však nepochybně těmi prvními polárníky, kteří stanuli na obou pólech.

 

Osudný Admunsenův let, při kterém pátral po trosečnících vzducholodi Italia

Před 90 léty ztroskotala vzducholoď Italia na cestě od severního pólu. Neštěstí vyvolalo velkou vlnu mezinárodní solidarity. Méně Italové, ale hlavně Norové, Švédové a Rusové se pokoušeli pomoci trosečníkům. Mezi prvními byl i Amundsen, který podnikl 18. června 1928 pátrací let ve francouzském letadle  Latham 47 s francouzským pilotem Guilbaudem a s dalšími čtyřmi lidmi na palubě. Po dvou hodinách letu hlásili, že se dostali do husté mlhy a pak se ozvali ještě za další hodinu, ale to bylo naposledy. Celá posádka včetně Amundsena zahynula přímo v letadle, které se, jak se později ukázalo, nepochybně zřítilo.  Jako datum polárníkovy smrti je udáván 18. červen 1928.

Běžná pátrání a jiné předpoklady určovaly, že ke zřícení letadla mohlo pravděpodobně dojít někde mezi Špicberky a Tromsö , zejména v okolí Medvědího ostrova, kde asi po pěti letech spatřili rybáři zbytky nějakého rozbitého vraku, ale ten nebyl dohledán. Moře  vydalo již v r.1928 plovák levého křídla a o několik měsíců později kus nádrže. V r. 1933 jedna loď PRÝ dokonce zachytila jeden z motorů letadla, ale záhy se vysmekl a ztratil v moři. Na jednom z tamních domků byl také nalezen přibit jako místní vzácnost kousek dřeva, ve kterém pak byla odborníky rozpoznána část Lathamu.

O hodně později, až koncem srpna 2009 vypravily norské státní orgány své vojenské lodě Tyr a Harstad se speciální pátrací výbavou a za účasti civilních specialistů expedici, která měla za úkol najít především motor (y) z letadla (protože po 80 letech ve vodě se dřevěná konstrukce letadla asi již rozložila) a tak stanovit i přesné místo posledního odpočinku slavného polárníka a krajana.

Expedice měla za úkol prozkoumat zhruba 120 km čtverečních mořského dna v oblasti severozápadně z od Medvědího ostrova, kde se místo zřícení předpokládalo. Přes špičkovou výbavu (automatická ponorka Hugin 1000 s vysokým rozlišením, dálkově ovládané zařízení Scorpion s velmi citlivou kamerou) přinesla expedice pouze jistotu, že ve zkoumané oblasti se místo dopadu letadla určitě nenachází..

 

Poznámka:

Do obrazové přílohy článku jsem připojil i pár obrázků dopravních prostředků, kterými Amundsen sice necestoval, ale které mají nějakou vazbu na jeho polární aktivity.

Napsat komentář