První letadla se zrodila na zemi, tedy startovala a přistávala na lyžinách či na kolech. Světově první lety byly zahájeny koncem r. 1903. Následoval poměrně rychlý pokrok, který dospěl k běžným letům uskutečňovaným již před začátkem 1. světové války a ustálil se na výhradním používání kolového podvozku.
Mírové i válečné potřeby si však dříve nebo později vynutily potřebu zkonstruovat i letadla schopná vzlétat a přistávat na vodě. Já v tomto článku chci bez zvláštních komentářů ukázat obrázky prvních dvou druhů základních konstrukčních řešení těchto vodních letadel v období od prvních pokusů až po cca r. 1919.
Hydroplány
Tento výraz jsem převzal pro takový typ letadel, která, obrazně řečeno, svlékla dvě podvozková kola a nazula si místo nich dvě velké lodní boty, dobově aerodynamicky i hydrodynamicky vhodně tvarované p l o v á k y . Ty svým vztlakem letoun unesly i staticky. Objevila se i potřeba třetího menšího zadního plováku, který by na vodě nesl lehčí zadní část letounu. Přechod na tato letadla od pevniny k hladině si samozřejmě vyžádal i vyšší výkony motorů. A to nejen kvůli většímu odporu plováků při startu na hladině, ale i kvůli jejich vyššímu odporu za letu, který snižoval základní užitečnost letounu. Toto řešení dávalo i dále dává dostatečným rozchodem noh plováků letadlu příčnou stabilitu na hladině. Nicméně tento druh vodního letadla byl a je užíván prakticky jen u strojů menších a lehčích, které sloužily např. na válečných lodích převážně jako zvědné. Dokonce i na některých ponorkách, které měly pro ně zvláštní úpravu. Civilní užívání následovalo brzy po válce.
Létající čluny
Představují konstrukce, kdy letadlo má jeden c e n t r á l n í plovák, kterým může být samotný vhodně tvarovaný trup, jenž dosedá přímo na hladinu a vyvozuje dostatečný vztlak, aby unesl celý letoun. Tento typ letadel se stal postupně schopným neustále se zvětšovat co do velikosti a nosnosti – zvyšováním výkonu motorů, přidáním dalších apod. Tak se vynořily, zejména během 2. svět. války, o b ř í létající čluny. Nevýhodou tohoto konstrukčního řešení je ale menší příčná stabilita plovoucího stroje, takže u konců křídel je nutno mít i vyvažovací plováky, které u některých novějších typů představují dolů ostře ohnuté konce křídel. Tyto létající čluny se o dost později stavěly s větší šířkou spodní části trupu s cílem zabudovat do nich zatahovací podvozek s dostatečným příčně stabilizujícím rozchodem kol. Tak tedy vznikly jejich amfibické varianty.
