Již jsme spolu, vážení čtenáři, prošli kdejaké téma, ale pod vodou jsme spolu ještě nebyli. Pokouším se vám proto v dalším trochu přiblížit vývoj ponorek v době cca do konce 19.stol. tak, abych se dotkl určitých důležitějších historických mezníčků jejich vývoje.
S tím zároveň nabízím „divokou“ sbírku fotografií skutečných ponorek, aniž bych byl schopen k nim něco poznamenat. Tato sbírka je mnou záměrně cílena jen na starší období jejich hromadnějšího válečného užití, tedy cca do konce 1. svět. války.
Poznámka: Pokud jsem u některých snímků objevil v jejich základním „adresní m“ textu nějaký údaj směřující přímo k objasnění obsahu snímku, pak jsem místo obvyklé spousty písmen a čísel využil právě jen tento údaj.
O definici ponorky jako subjektu se ani nepokouším, protože je možné, že bych něco důležitého vynechal. Zůstaňme tedy u základního faktu, že tyto lodě se mohou cíleně (i staticky) ponořit pod hladinu a tam setrvat a zase se, změnou úmyslu osádky, vynořit.
První zprávy o použití nějakých ponorných zařízení pocházejí již z období dokonce 2 až 3 století před naším letopočtem! Pocházejí od Aristotela i z Číny – zde dokonce mělo jít o loď pohybující se po dně.
V období našeho letopočtu zmiňuji r. 1578, kdy anglický všestranný matematik a námořní teoretik William Bourne představil teoretickou koncepci lodě, která by byla schopna se ponořit i vynořit na základě změn obsahu vodních balastních nádrží.
Roku 1620 všestranně nadaný Holanďan Cornellius Drebbel postavil první ponorku. Šlo o dřevěný ponorný člun, který byl potažen kůží a měl utěsněné vývody k pohonným veslům. Při veřejném předvedení v Londýně s ním urazil pod vodou značnou vzdálenost. Plavby byly i opakovány. Člun byl schopen ponoru do 20 metrů a vešlo se na něj až 20 osob.
Roku 1776 se Američan David Buschnell pokusil poprvé potopit nepřátelskou loď. Jeho jednomístná ponorka Turtle (želva) měla vejčitý tvar a byla vyrobena ze silných dřevěných dílů. Poháněna byla dvěma ručně poháněnými šrouby. Jeden poháněl loď vertikálně, druhý horizontálně. Ve svislé poloze ji udržoval značný olověný balast v její spodní části. Pro úkol byla vybavena odpoutávací náloží o váze cca 70 kg a nebozezovým vrtákem, kterým měla do nepřátelské lodě (tehdy ještě se dřevěným trupem) navrtat otvor, do kterého by se přichytil hák, který by přidržel samu nálož. Nebozez ale v předpokládané funkci selhal (některé z pramenů udávají, že se tak tomu stalo z důvodu, že podlí Angličané počali pobíjet trupy svých lodí měděným plechem sloužícím jako ochrana proti škůdcům, kteří ničili dřevěné trupy lodí), takže akce musila být zrušena a nálož odhozena, aby neohrozila samotného stahujícího se útočníka.
V r. 1798 sestrojil Američan Robert Fulton ponorku Nautilus. Měla dvojí pohon: jeden plachetní pro plavbu na hladině a další ručně poháněným šroubem pro plavbu pod vodou. Délka přes 6 m a měla již i vertikální a horizontální kormidla. Vlekla za sebou i nálož.
S ohledem na velkou budoucí neblahou angažovanost Německa v branži ponorek uvádím, že v.r. 1850 zkonstruoval Wilhelm Bauer a v loděnici v Kielu pak zhotovili první německou loď pojmenovanou Brandtaucher. Loď byla dlouhá 9m a byla poháněna lidskou silou: dva muži z tříčlenné osádky šlapali „mlýnské“ kolo. V r. 1855 postavil Bauer podobnou, ale větší loď, kterou byl „Morskoj diabol“ pro carské Rusko.
Velký krok učinily za americké občanské války ponorky Konfederace, která proti Unii postavila 4 kusy ponorek. Byly ručně poháněny mužstvem otáčejícím dlouhou „klikovou“ hřídeli. Nejznámější se stala svým osudem jedna z nich, Huntley: v r. 1864 se jí podařilo potopit nepřátelskou loď USS Housatonic náloží umístěnou na konci dlouhého břevna vedeného od přídě. Měla ale smutný osud. Byla sama ztracena i s osádkou, když ta vydýchala v ponořené lodi všechen kyslík během čekání na zpětný příznivý proud.
V r. 1886 vstoupila na scénu ve Švýcarsku vyrobená ponorka Nordenfelt, poháněná na hladině parou. Zvláštností bylo, že byla jako jedna z prvních vybavena skutečným torpédem. To bylo zkonstruováno Angličanem Whiteheadem v r. 1870. Ponorka zůstala ve službě až do r.1901.
V r. 1900 námořnictvo Spojených států převzalo do výzbroje 16 m dlouhou ponorku Holland konstruktéra Johna Hollanda. Byla naprosto revolučním typem, který na dlouhou dobu předznamenal další vývoj ponorek až do období cca druhé poloviny 2. svět. války. Revolučnost spočívala v užití elektromotoru pod hladinou a spalovacího motoru na hladině. Tento dvojitý způsob pohonu se stal standardním pro téměř všechny ponorky světa té doby. Prostě se již zrodila moderní ponorka. A tím také končím kapitolku o historii mezníčků.
Poznámka: Tu historii vpředu jsem zpracoval převážně podle tématu „Ponorky“ na Wikipedii, ale jeho autor či autoři zřejmě neměli dostatečné informace. Mně samotného na jiný a bohatší sled pomníčků přivedlo až náhodou heslo pod jedním z nalezených obrázků ponorek: Submarine History 1870-1914: A Timeline of Development. K této adrese je připojen i strojový překlad do češtiny.
Ponorky ale od samé od jejich mladší historie postrádaly účinnou zbraň, protože venkoncem jejich základní úlohou byl boj proti hladinovým plavidlům protivníka. Tou zbraní se stalo až torpédo. Jeho konstrukci dotáhl zdárně až ke skutečné upotřebitelnosti anglický konstruktér Whitehead cca v r. 1870. Když nebudete netrpěliví, něco vám o věci později napíši.
