Můj ŠKUNER GOLDEN CHAIN stavěný volnou tvorbou za použití metody „sběru kostí“

Jak vyplyne z dalšího, stavba škuneru bezprostředně navazovala na stavbu mé první RC lodi ASSOL. Řada pro Assol objevených zdrojů různých hodících se drobností a dílců, ale i kompozic, byla podstatně rozšířena. Jméno škuneru (Zlatý řetěz) je dalším mým holdem Alexandru Grinovi – název jedné z jeho černomořských povídek.

Škuner byl stavěn bez jakýchkoliv plánů a to i vlastních. Základ, tj. TRUP a PALUBU jsem nechal zhotovit opět zručnému P.D. a to velmi kuriozním způsobem: Řekl jsem mu pouze, aby vzal formu na osvědčený trup jachtičky Assol a na zadní části vytvořil šikmé zrcadlo.V tom byl zahrnut požadavek na zvýšení celé výšky formy a tedy trupu o konkrétní číslo a dále, aby na zvýšený bok trupu přilepil zvenčí další zvýšení ve formě pásu, který by byl jen na horní části prohnutý. Tím byla loď vybavena zvýšenými konci proti „vlnobití“. Trup dostal zvenčí dole rovný estetický „jakobyprolis“ bez prohnutí. Ten pak napomohl vést správně (vodorovně) barevnou zdobnou linku při barevné úpravě. Tento „prolis“ vytvořil uvnitř trupu invertně schod. Ten, užší na dolní straně, tak vytvořil „dokolasedlo“ pro rovné usazení a přilepení desky paluby. Dále byla stanovena poloha dvou „stěžňových“ žeber, na které byly později přišroubovány vždy dvěma kabelovými úchytkami trubková pouzdra stěžňů vyčnívající až nad palubu tak,aby vyčnění tvořilo i doraz (po zasunutí konce vystrojeného stěžně na dno pouzdra) pro otáčivou botku vratipně. Později jsem litoval, že se mi zalíbil poměr poloh stěžňů v délce trupu podle fotografií severoamerických škunerů. To znatelně posunulo polohu obou stěžňů kupředu a později přivodilo problémy s přílišnou účinností předních kosatek a vratiplachty předního stěžně proti ploše a účinnosti zadní vratiplachty a to i s čnělkovou plachtou. Plochu zadní vratiplachty včetně čnělky jsem po beznadějných plavebních pokusů natřikrát co do velikosti měnil až na cca +40% původní plochy. Kdybych se věnoval teorii plachet, mohl jsem si dost práce ušetřit, ale takhle jsem se alespoň přesvědčil, že mé vědomé počítání s případnými změnami obstálo a že jsem nikdy nemusil bořit něco nevratného. To se týkalo i laborování s nízkou účinností kormidla, kdy jsem bez problémů mohl měnit tvar a velikost perutí díky zvolené konstrukci.

Samostatnou kapitolou je VYBAVENÍ TRUPU.

Jednoznačně jsem se rozhodl, že tato loď musí mít i pohon lodním šroubem. Skutečné větší plachetní lodi mají dnes všechny pomocný motor, jinak by je k plavbě úřady zřejmě nepustily. Ale k věci: Nejspodnější,vyčnívající šikmá kýlová část trupu je dodatečně přilaminována a obsahuje jednak tunel hřídele lodního šroubu a dále je do obrysu této části zalaminován elektrikářský ocelový „žebříček“, na který se věšely kabelové úchytky. Tvar žebříčku v příčném řezu je široké hranaté „U“, které má na koncích ještě krátká zahnutí dovnitř. To mi umožňuje do žebříčku od přídě nasunout „na rybinu“ vhodně tvarovaný kýl a tento dle potřeby podélného vyvážení lodi v žebříčku podélně posunout a ustavit. Uvnitř lodi je zabudována pohonná jednotka a to elektromotor řádu 400 s převodem 4:1, regulátor v režimu BEC a zdroj 6x 1,2 V nabíjecích monočlánků vel. C / 1700 mA/h. Převod do pomala jsem zvolil z nutnosti použití většího lodního šroubu, který by přesahoval tupé zakončení konce kýlové části a byl tak účinnější. Uvnitř trupu je zabudován i systém ovládání otěží stěhovky a obou vratiplachet a to jedinou oběžnou otěží mezi navijákovým servem umístěným zcela ve špici trupu a velkou „tunýlkovou“ kladkou (viz popis lodě Assol) přímo v zádi. Od této oběžné otěže teprve odbočují vlastní otěže všech tří ovládaných plachet. Ty mají všechny stejnou délku působení.

KORMIDLO je konstruováno „strojařským“ způsobem a to za pomoci dvou tvarově stejných zrcadlových konzervových plíšků s půlkruhovým bombírováním pro hřídel kormidla.Každý z nich má rovněž zrcadlově umístěny 2×3 vývrty pro šrouby M2. Ale jen jeden z nich je na tuto hřídel naletován, druhý, po vložení stejně odvrtaných vlastních perutí kormidla, spojí celek 6ticí šroubků.Tento způsob mi bez problémů umožnil laborovat s velikostí perutí a tedy s účinností kormidla Rovněž zvolený systém dvou protilehlých perutí nazývaný v letectví „plovoucí“odlehčil namáhání kormidelního systému ovládání. Tolik k trupu a jeho obsahu.

Abych více obhájil pracovní metodu „sběru kostí“a prospěl těm modelářům, kteří mne chtějí následovat, tak jim předávám mnou pracně získané know how tak, že snad nabydou dojem, že pro mne bylo postavit loď vlastně lehké, když jsem skoro nic nevyráběl. Ano, pro ně to již lehké a rychlé může být. Ale dlouhou dobu radosti z tvorby, objevování a přemýšlení co kde najít a jak udělat či použít, jim bohužel již předat nemůžu, pouze mačetou času a myšlením prošlapanou cestu:

Budu postupovat od přídě lodi a vysvětlovat, co z „kostiček“ nahradilo v obrysu či funkci cosi, co je většinou i na skutečných lodích:

ČELEN je běžný, ale je náklopný vzhůru o 90 stupňů, a to na přesně padnoucím pantíku ze stařičkého dětského lyžařského vázání. To pouze pro účel transportu modelu v autě. Rozvinutá poloha čelenu je jištěna špejličkou „na střih“ mezi dvěma bočními masivními vodícími trámky. Další jištění je řetízkem napnutým mezi špicí čelenu a jeho ukotvením na přídi lodi v rovině zhruba vodorysky. Pro tento způsob byly použity 2 napínáky MPJet, jeden na délku a druhý kolmo. Spojení řetězu s přídí lodi je rychlé za pomocí dvoudílného supermagnetíku (Kutil Florenc). K bezpečnostní síti pod čelenem se vrátím později. Na čelenu je černá imitace dvou „kování“ zhotovená z termobužírky (další dvě jsou použity již v roli pevného spojení u podpěr vratipňů).

KOTEVNÍ NAVIJÁK je pouhopouhá spojka na zahradní hadici, nicméně obrysy zcela odpovídají jednomu ze vzorů skutečných navijáků. Naviják je „zaslepen“ z obou stran a podepřen dílky ze sortimentu prodejen žaluzií. Kotevní řetěz je na straně navijáku ukončen jeho „spuštěním“ do předního podpalubí , které se na lodích využívalo jako komora kotevního řetězu.

KOTVA je z běžné závlačky s okem, která byla rozvinuta do příslušného tvaru a přiletovány na ni „pluhové“ čepele a vodící kolmá tyč.

VYVEDENÍ OTĚŽÍ na palubu je kombinací elektrických šroubovacích ždířek a do nich zalepeného dutého nýtku. Obojí částečně zabraňuje jednoduchému vniknutí vody do podpalubí.

KRYTY NÁKLADOVÝCH PROSTORŮ jsem sesmolil z kartonu, protože s plasty mi to jaksi nejde a ani nechutná. Jednotlivé poklopy krytů nákladového prostoru jsou pouhé protioděrové plastové konce nohou kovového nábytku, rovněž pak i jejich vyztužené „panty“ jsou vyříznuty ze žebrované části těchto prodávaných konců. Tam, kde jsou použita kruhová okénka, jsou tato tvořena mosaznými dutými nýty „kamionového“ typu (pro oka v plachtě, tzv. „honda“), sklíčkem a pod ním v distanci hliníkovou folií. Usazení krytů nákladových prostorů je (proti“vystřelení“ při náhlém velkém proražení trupu) jištěno gumovými pásky, které jsou vedeny rovněž přes prvky ze žaluzií.

VSTUP DO PODPALUBÍ tvoří budka z plastového dutého povrchového elektrikářského “drátyvedoucího“ dílu a to prvku „L“, kterému jsem uřízl jednu nohu a díru po ní jsem zaslepil fiktivními dveřmi.

ZÁCHRANNÝ VOR – tomu téměř přesně odpovídá barvou, rozevíráním a tvarem redukce nahrazující baterii C baterií AA (v GM), tak ji stačilo jen polepit různým opásáním apod.

LODNÍ KOMPAS je typu „binacle“ což byl pokročilý typ klasického kompasu, kde po jeho stranách umístěné železné koule eliminovaly vliv jiných železných částí lodi na vlastní kompas. Na modelu je tato jednotka tvořena plochou mosaznou přírubou, přišroubovanou k palubě, (původem dílem pro nosné trubky osvětlovacích těles v OBI). Na krátkou přírubu je naražena jako stojan trubka, do které je na druhém konci naražen nábytkový prvek, který nese malý funkční čínský kompásek, kterých jsem za směšný peníz objednal v ČR celou hrst na základě nabídky e-shopu na internetu. Železné koule jsou natřené dřevěné korálky. Stojanem kompasu prochází otěž zadní vratiplachty, což je způsob, jak jsem ušetřil místo a vedle toho jsem tak odstranil jednu dírku pro otěž v úrovni „zaplavené“ paluby. Urážet to může asi jen hnidopicha.

ZÁCHRANNÉ KRUHY jsou tvarově maketové udělány z dřevěných kroužků na záclonové garnýže a jak jsem zjistil, na trhu je možno najít i tři velikosti. Po nastříkání červenou jsem kruhy opásal bílou elektroisolačkou. V zadní části lodi jsou tyto kruhy neseny dílky z oboru žaluzií. Totéž se týká všech tří pozičních světel, kde jsou vždy dva kousky vyříznuty do obdélníku a spojeny vloženou trubkou, která je natřena příslušnou barvou, je vidět jen výřezem. Historické

OVLÁDÁNÍ KORMIDLA je mým výrobkem – aplikací podle amerického vzoru (s výjimkou kormidelního kola) a jako kladky jsou zde použity olověné “celní“ plomby. Škoda, že jejich tvar někdo nedělá z plastu, byly by to dobré „obousměrné“ kladky.  Tolik asi k procházce po palubě. Samostatnou kapitolou je také stavba a navěšení obslužného člunu za záď lodi, čemuž se věnuje samostatný příspěvek v rubrice „Jak na to“.

 

TAKELÁŽ A PLACHTY

Loď je oplachtěna původně jako dvojstěžňový hornoráhnový škuner (otrocký překlad z němčiny). Měl dříve na předním stěžni skutečně klasickou ráhnovou plachtu, ale tu jsem později nahradil dvěma trojúhelníkovými plachtami,což se mi zalíbilo na jedné stařičké fotografii. Anglický název této trojúhelníkové dvojplachty je„rafee“. Ostatní plachty jsou: neřízená kosatka a někdy nasazovaná trojúhelníková plachta mezi oběma stěžni, anglicky zvaná „fisherman“, případně ještě i další plachta, létavka. Tyto tři plachty jsou poprvé bez krejčovských lemů, ty byly naznačeny tenkou kresbou černou propiskou a vyříznuty termořezem, což mne později inspirovalo k témuž při vývoji vlajek. Řízené jsou pak stěhovka, obě vratiplachty a zadní plachta čnělková.

STĚŽNĚ A ČNĚLKY jsou pestrou kombinací velikostí použitých hliníkových trubek, které jsou v těsné„zasouvací“ teleskopické podobě prodávány v průměrech podle výběru (např.modelářství Houška Karlín).

OVLADÁNÍ RAFEE: toto byl můj experiment, zda miniaturní servo přímo na stěžni dokáže natáčet tuto původně ráhnovou plachtu. Osa výstupní hřídele serva byla provedená přímo v ose otáčení plachty, což ušetřilo místo. Servu se dařilo plachtu natáčet, nicméně výchylku serva jen těch s bídou 2x 45 stupňů je jasně málo. Jelikož ráhnová plachta kladla značný odpor při protivětru a snižovala obratnost lodi, zvolil jsem s úlevou přestavbu právě na rafee. Ta sice snížila plochu plachty zhruba na polovinu, nicméně stále vadí. Ale ani zanic bych ji neodstranil, protože výsledkem by pro mne byl, co do oplachtění, jen „prachobyčejný“ škuner. Ale pomocný motor otočí loď jako na obrtlíku, tak si s tím odporem na protivítr hlavu nelámu (ani s Don Quichoty od Navigy). Ovládání je stále funkční, ale je jen jednoduše vyřazeno. Vědomě šlo o experiment, takže žádná škoda, ale zkušenost co servíčko zvládne.

HLAVICE STĚŽŇŮ: toto byl můj nejúžasnější objev správných „kostiček“ mezi prodávanými drobnůstkami. Trvalo mi dlouho než jsem přišel v OBI (v zahrádkářství) na miniaturní zavlažovací systém. Rozdvojky „T“ z něj byly tím naprosto pravým. Tyto kousky jsem všelijak rozřezával a zase a jinak slepoval k sobě. Výsledkem jsem nadmíru spokojen. Zde je na místě se zmínit i o širším použití různých velikostí závěsných oček na obrázky (Kutil Florenc). Tato očka, kromě dalších použití, tvoří (vždy dvě proti sobě slepená a směrově přihnutá) úchyty, na které jsou upevněny konce stěhů i šplhací žebříky.

ŽEBŘÍKY, ZÁCHRANNÁ SÍŤ:  jednotlivé hliníkové stavitelné okenní žaluzie jsou neseny na látkovém žebříčku,. který je jako metráž k dostání v prodejnách dílů pro žaluzie. Pro jeho použití na loď bylo ale potřeba vyřešit jeho postupné zužování. Toto jsem řešil tak, že jsem napnul v šabloně podložené separačním plastem dva originál žebříky jednou stranou se překrývající a spolu slepené, s druhými dvěma vnějšími napnutými již se zúžením.Se zužováním narůstal stále přebytek délky stupínků.To jsem vyřešil prostě tím, že jsem stupínky rozstřihl, ale tak, aby se „protikousky“ trochu překrývaly.Pak jsem je na šabloně začal epoxidem 1200 lepit překrytím k sobě. Nastalo pak trápení, jednotlivé nitky stupínků byly strašně živé a všelijak odstávaly a dobrý výsledek nikde. Chodil jsem je půl dne je spojovat a narovnávat, ale beznadějně. Ale pak jsem si všiml, že se tuhnoucí epoxy přestal mazat na prsty a tak když dospěl do konzistence plastelíny, užmoulal jsem každý stupínek dohromady a zcela rovně! Záchranná síť pod čelenem pak byla již jen složitější kombinací předchozího postupu.

NAPÍNÁKY ŽEBŘÍKŮ A STĚHŮ: na boku lodi jsou spojením kulových čepů MPJet prošroubovanými bortem s MPJet-M3 napínáky. Důvodem použití kulových čepů bylo dosáhnout směřování napínáků vždy ve směru tahu stěhu či žebříku. Spojení do jednoho komponentu vzniklo tak, že závitová očka napínáků s pravotočivým závitem byla odstraněna a nahrazena kousky závitové tyče M3 (Rousek, nám. bří Synků) a tyto kousky byly druhou stranou zašroubovány do ramínka kulového čepu. Všechny napínáky jsou opatřeny kontramatkami. Na kulové čepy byly navěšeny funkčně zcela zbytečné „ozdoby“, které prostor „zahustily“. Tak jako všechna lanková spojení, byly i žebříky spojeny s očky napínáků prostřednictvím lankových stiskacích svěrek (Kutil u metra Florenc), tedy žádné uzly!

ZBÝVAJÍCÍ věci a zdroje byly již popsány v článku o mé první RC lodi ASSOL a je zde zbytečné je opakovat.

LODNÍ A SIGNÁLNÍ VLAJKY, které jsou navěšeny na modelu poprvé v ČR, jsou produkt, který jsem od nuly vypiplal s vynikající a spolupracující tiskárnou do vysoké kvality. Horní vlajka na zadním stěžni je vlajkou anglického civilního loďstva. Anglický Union Jack na vratiplachtě zřejmě vypovídá, že majitel lodi je hrdý na tradice Spojeného království Anglie, Irska, Skotska a Walesu. Vlajka na předním stěžni je “větrná“ trojúhelníková vlajka emblémová (zde černá kočka v bílém poli). Na pravé straně zadního stěžně je na signálním lanku navěšena vlajka české země, což je pozdravem českým vodám a přístavům, kterými loď pluje. Správně by sem patřila naše státní vlajka, ale tu zrovna kvůli politice nemusím. Nejsem ale žádný český separatista, takže v nabídce vlajek je samozřejmě i vlajka země moravské, jakož i společná vlajka našich 3 zemí, tedy Čech, Moravy a Slezska! Na levé straně zadního stěžně, nížeji než pozdravná vlajka na straně pravé, jsou navěšovány signální vlajky. Ty mám ve více výměnných sadách, takže signály mohu měnit, stejně jako vlajku na předním stěžni. Například skupina signálních vlajek tvořená písmeny signální abecedy PYU, čteno odshora, znamená:

 

Š Ť A S T N O U  P L A V B U ! !

(a tu vám přeje i konstruktér lodě, Strýček Plachta)

 

(za některé z fotografií níže děkuji p. Doušovi a p. Dvořákovi)

Napsat komentář