Po desetiletích pobytu na půdě přišel pro loďku čas vzkříšení, i když bohužel, vzhledem k jejímu stavu, ji nebylo už možno vzkřísit restaurováním. Nicméně původní loďka měla podle mně krásné linie trupu a tak jsem se rozhodl nechat postavit její trup jako laminátový a to podle žeber a kýlu původní skládací loďky.
A v měřítku1:1 již s tím, že použiji některé díly z původní plachetky. Nechal jsem vyfotografovat otvor do vnitřku původního trupu v témže měřítku, což mi pak umožnilo použít i originální vlnolam lemující otvor do původní lodičky a vyřešilo tak i otázku uzavření trupu esteticky celkem přijatelným způsobem. Fotografie původního pohledu do podpalubí nalepená na duralovém plechu a lemovaná původním vlnolamem umožnila trup zcela uzavřít-samozřejmě s možností duralový kryt odšroubovat pro příp. potřebu.
Problém se zhotovením trupu a „prknové“ paluby pro mne vyřešil známý PD, kterému za to znovu děkuji. Na mé přání udělal trup v zadní třetině o něco širší.
Jednoznačně jsem také byl rozhodnut udělat model jako RC, kde by byly ovládány kormidlo a otěže plachet, tedy vratiplachty a stěhovky. Nechtěl jsem však od samého počátku stavět repliku původní lodi, ale využít její krásné linie trupu, uplatnit zmíněný vlnolam a pohled do kokpitu původní lodi. Dále jsem ale chtěl loď stavět podle sebe.
Ztratil jsem během desítek let modelářské pauzy kontakt s vývojem, takže jsem vůbec nevěděl, jak RC ovládání funguje a pro můj účel zvlášť. Musím zde poděkovat neznámému modeláři, který na své stránce (www.compz.cz/necky/) popsal stavbu obdobné lodičky včetně fotek. Vždy mě tehdy mrzelo, že ji nazýval Necky. Teprve prostudováním jeho stránky jsem se cítil trochu poučený o elementárních základech stavby RC plachetnice…
Stavbu mi zkomplikoval fakt, že k ovládání jsem měl k dispozici jen stařičkou, doposud nepoužitou proporcionální soupravu Graupner D8 (zakoupena v roce 1982!). Ta ještě neměla možnost omezovat výchylku serv. To, jakož i moje neznalost možného elektronického “fígle“, jak tento nedostatek eliminovat a snížit výsledný počet otáček bubnu navijákového serva na přijatelnou hodnotu, mne přivedlo na myšlenku, že když „nemohu-neumím-nesnažím se“ snížit počet otáček bubnu serva elektronicky, snížím počet otáček na výsledném a co do rozměrů stejném „otěžovém“ bubnu vložením mechanického převodu do pomala mezi oba bubny. Povedlo se, ale té radostné práce! Ke cti přišly i součástky z Merkuru (ale ty venkoncem pomohly i prof. Wichterlemu při zrodu jeho čoček!). Celý „strojní“celek jsem postavil jako kontejner, který lze vyjímat skrze jinak zakrytý otvor z podpalubí a umožní se tak bezproblémové provedení případných oprav mimo vnitřek lodi. Celé vybavení v trupu je poměrně kuriozní. Je tam zabudován reproduktor a hlasový generátor zvuku motoru, který musí dostávat stále stejnou polaritu. Proto jsem vpředu kontejneru umístěný a servem ovládaný dvoucestný elektromechanický přepínač chodu motoru doplnil ještě o jedno “patro“, které toto zabezpečuje. Ovládání přepínače na tvrdo pákou serva se ukázalo jako funkční, nicméně se po čase rozlaďovalo. Později jsem postavil přepínač zdokonalený, ale ten v lodi zatím není (tento přepínač popisuji jinde). Celou zadní část vyplňují blinkry od přívěsu, kde žárovky přepnutím na pevnině vytvářejí rozdílným odporem i rozdílný příkon do motoru a tedy otáčky. Blinkry jsem měl totiž po ruce, kdežto vhodný reostat ne. Baterie pro motor a zvuk jsou samostatné, stejně tak jako baterie elektroniky. Celý vnitřní prostor je tedy názornou ukázkou práce kutila primitiva z minulého století …
Jelikož patřím k modelářům, kteří raději staví než jezdí, rozhodl jsem, že se pokusím si stavbu trochu zkomplikovat a postavím vratiplachtu s horním ráhnem (bermudy se mi nelíbí), a dále že zkonstruuji z převodu „L“ z dětské hračky i přívěsný pomocný motor natáčený spolu s kormidlem. Přes mnohé peripetie se mi to podařilo. Motor v původním provedení se nejen otáčí s kormidlem, ale na dálku šla z vody zvednout i jeho „noha“ se šroubem. Tuto funkci jsem později zrušil kvůli opticky příliš masivnímu vzhledu motorové části, jinak byla plně funkční. Model prošel i dalšími proměnami, zejména v přední části stěhovky a rovněž i změnou otáčivé „botky“ vratipně, ale veškeré úpravy se týkaly funkční a vzhledové oblasti, bez vlivu na vlastnosti nautické.
Výjimku mezi dodatečnými úpravami tvoří „jolová sada“,kterou je možno na původní šalupu přimontovat a tak celkem rychle ji změnit na dvojstěžňovou jolu.Loď se jinak může v základní či jolové konfiguraci operativně měnit z čisté plachetnice rychlým nasazením motoru na stejnou, ale s přívěsným motorem. Čistou plachetnici je navíc možno opatřit v zadní části žebříčkem pro vstup a výstup z vody, jakož i lavičkou pro rybáře nebo pro nutně černovlasou paní kapitánovou, lesknoucí se olejem na opalování…
K vlastní stavbě:
Již citovaný můj „učitel“ použil šikovně na stavitelné trimy plachet gumové průchodky kablíků plechem (k dostání u GM), což jsem vysoce ocenil. Samy průchodky mne pak např. inspirovaly k použití těch nejmenších průchodek jako vzhledných kladek, na kterých je zavěšeno ráhno vratiplachty. Průchodky se v roli kladek velmi osvědčily, u modelů je jejich výhodou samosvornost k obtočenému lanku – není totiž žádoucí, aby se takováto „kladka“ otáčela, stačí lanko nesoucí ráhno vratiplachty spolu s navazujícími kladkami jednou provždy nastavit do potřebného úhlu.
Při řešení vedení oběžné otěže ovládající výchylku plachet jsem se nesmířil s jejím vedením přes klasickou kladku z obavy, aby z ní nepadala, tak jsem vytvořil „tunelovou“ kladku tak, že do drážky norm. kladky jsem přišil ohnutou trubičku z propisky v úhlu opásaní dle oběžné otěže. Její lanko jsem prostrčil skrz ohnutou trubičku, kterou nádherně klouže a oběžná otěž nemůže spadnout. Pozor: trubičku předtím řádně vypláchnout acetonem, aby se lanko nezašpinilo zbytkem náplně propisky!
Rovněž kloub ráhna stěhovky jsem posunul až na samou příď a využil zde kulový čep od MP Jet. Jde poměrně těsně, pokusil jsem se ho zaběhat ve vrtačce – povedlo se sice, ale po čase se plastové pouzdro čepu znovu do těsna smrštilo. Po několika opakováních jsem se naštval a plastové očko kloubu prostě přeskřípl a bylo po problému, kloub ráhna stěhovky se volně natáčí!
Obě plachty jsem zkonstruoval jako stahovací za vydatného použití oček ze zapínání dámských podprsenek k čemuž mne přivedla zažitá praxe. Komický paňáca zcizený vnučce není myšlen vážně, ale dodává loďce určitou veselost, navíc jsem mu do pupíku mohl schovat 2 konektory na nabíjení zdrojů. Loď nese řadu předmětů z dosud asi běžně neznámých pramenů „modelářské bižuterie“. V náhradních dílečcích používaných firmami na žaluzie jsem objevil zlatý důl maličkostí, ze kterého jsem s povděkem těžil (zejména na rohové zavěšení plachet na konce vratipně i vratiráhna ), a který se šířeji hodil i na pozdější stavbě mé další lodi, kterou je již mnohem komplikovanější dvojstěžňový škuner. V souvislosti s tím jsou na rohová upevnění plachet použita malá dvouoká letovací očka (která jsem pracně získal přes internet, neboť se v elektronice přestala používat) jako táhla, ta se později uplatnila bohatě v nejrůznějších úlohách.
Pro konstrukci otočné botky vratipně a pro konstrukci otočné botky vratiráhna je použit nábytkářský prvek (u vratiráhna ještě spojen“pantově“ s kovovým konektorem od GM, který slouží jako výkyvné pouzdro pro vratiráhno k nastavení jeho úhlu ve vertikální rovině).
Jako napínáky stěhů jsou užity napínáky MPJet. Ty se ale při otřesech samovolně rozpojují, tak jsem je opatřil kontramatkami. Ty s levým závitem, které nejsou na trhu, jsem vyrobil barbarsky tak, že jsem pravozávitové matky přeřezal stejným, ale levým závitníkem z Narexu. Trochu šmajdají, ale svůj účel plní.
Na rampičku,která nese očka otěží,jsem bez větší úpravy použil nábytkové madlo (železářství Rousek, nám. bří Synků). Mimochodem: u něj jsou k dostání mj. i šroubky a matky až do M2, zatímco jiná železářství končí trapně na M4. Bez těchto drobných šroubků bych se vůbec neobešel.
Plachty mám opatřeny rohovými prvky z nažehlovacích záplat, někde proseknuty a opatřeny dutým nýtem pro připevnění k takeláži. Celá vratiplachta visí na dvojdílném „magnetíku“, který má obdivuhodnou pevnost v tahu. Spoj je rychle rozebíratelný, což umožní pohotové stažení vratiplachty. Vratiplachta a stěhovka se posunují po stěžni a stěhu zmíněnými očky dámských podprsenek přišitých na plachty. Magnety a další nanejvýš potřebné spojovací díly jako karabinky a zejména pak stiskací koncovky lanek (již žádné uzly prosím!) vede kutilská prodejna na Sokolovské, přímo proti metru Florenc. Mrzí mne, že jsem proti mimopražským modelářům získal nezaslouženou výhodu v tom, že většina zdrojů drobných prvků je mimo Prahu pro ně obtížněji dosažitelná.
Samostatnou kapitolu v mých aktivitách tvoří vývoj a dodávky modelářských vlajek, Assol je rovněž nese. Bližší podobnosti o vlajkách najdete jinde.
Loďka jménem ASSOL poprvé vyplula na jarních Lužinách 2010 a za ostrého nárazového větru ukázala slušné nautické vlastnosti. Její jméno je mým osobním holdem velkému ruskému romantikovi Alexandru Grinovi, který krom dalších krásných příběhů z Černomoří napsal i pohádku Nachové plachty, kde pobřežní „Popelka“jménem Assol čeká svého vysněného, že pro ni připluje s lodí pod nachovými plachtami. Proto jsem také zvolil barvu plachet alespoň jako tradiční rudohnědou, když jsem usoudil, že nach sluší spíše ruměnci žen.
S přáním všeho dobrého váš Strýček Plachta
