Vrtat se v tak zdánlivě jednoduchém úkonu, jakým je vyvrtat otvor, se zdá být zbytečné. Já to ale zkusím, i když pro mnohé to bude plýtvání samozřejmostmi.
Základem je vždy a bezpodmínečně řádně důlčíkem vyhloubit přesně v místě požadovaného otvoru důlek – „náběh“ pro vrták. Samotné místo budoucího důlku označuji křížkem rýsovací jehlou, která je v dílničce zcela nepostradatelná, protože může plnit i řadu jiných úloh. Důlčíky jsou běžně v prodeji, ale většinou jsou příliš tlusté, takže před úderem kladiva na důlčík není na předem označené místo přes jeho těleso moc dobře vidět. Pro jemnější a přesnější důlčíkování se mi osvědčil nastřelovací šroub do betonu (můj o průměru nastřelovací části 4 mm). Ten je jednak tenčí a hlavně jeho kuželová špička je protáhlejší, takže na místo budoucího důlku se dá strefit přesněji. Tento „důlčík“ má dále tu výhodu, že s ním můžu provádět lépe a přehledněji opravy, kdy jsem se do požadovaného místa akurátně nestrefil. V tom případě tluču na šroub šikmo a tak posouvám násilím důlek na přesné místo. Je třeba ovšem zajistit, aby konečný důlek byl vždy o dost hlubší než pozůstatky po tom nepovedeném, aby si vrták našel správný důlek. Toto používám nejčastěji při přesném vrtání do dřeva. Dřevo totiž není homogenní, má tvrdší a měkčí „léta“, jen nepatrně od sebe vzdálená. Zde se hned stane, že důlčík po tvrdším běžně sklouzne na měkké a je pak zapotřebí tvrdší část „zmordovat“ důlčíkem a vyhloubit tak v ní správně umístěný důlek (hlubší, než je okolní, měkčí dřevěná masa).
Já pro samotné vrtání do čehokoliv používám pouze vrtáky do oceli, protože mne to vcelku uspokojuje. Důležité při tom je, zejména při pracích s malými a ještě menšími vrtáčky mít na vrtačce možnost nastavit obrátky sklíčidla, tedy pro malý průměr vrtáku vyšší. Na vrtání do dřeva je zapotřebí většinou zvolit dost vysoké obrátky, aby vrták působil spíše jako fréza, a snížit zároveň i rychlost posuvu vrtáku do záběru, aby se nezakusoval, ale spíše jen „fackoval“ vrtaný povrch, což sníží i vibrace celku. K vrtání vůbec používám naprosto přednostně stolní sloupovou vrtačku. Ruční vrtačku jen v nezbytném případě a rozhodně ne na tenké vrtáčky.
Většina sklíčidel běžných vrtaček není schopna upnout ty nejmenší vrtáčky, protože u nich se čelisti sklíčidla zcela nesevřou. Já jsem se v nouzi jednou pokusil na vrtáček namotat spirálovitě papírek do roličky a po jeho namotání jsem jej držel a otáčel jen vrtáčkem v roličce tak dlouho, až se namotaný papírek na vrtáčku zcela utáhl. Pak jsem teprve upnul takto „tlustší“ vrtáček do sklíčidla. Moc jsem svému zoufalému pokusu nevěřil, ale výsledek byl překvapující, vrtáček neházel a tak už to provádím běžně. Opakem vrtání malých průměrů je vrtání otvorů větších. Zde velmi doporučuji otvor předvrtávat postupně menšími vrtáky, tak např. do oceli bych pro otvor o průměru 10 mm použil k předvrtání vrtáky řekněme 3-6 a 8 mm a teprve pak 10 mm. Pro toho, kdo spěchá a chce použít jen konečný vrták, mám radu, aby tak nečinil. Při vrtání hned silným vrtákem vznikají vibrace, které namáhají systém a mohou být i příčinou vysmeknutí vrtaného předmětu z upnutí nebo i zaseknutí vrtáku v předmětu a pokud byste jej drželi v ruce, třeba i nepěkného úrazu. Pro otvory, do kterých se následně bude řezat závit, se mi u běžných modelářských velikostí osvědčilo pravidlo použít vrták 0,8 hodnoty metrického závitu.