Kdykoliv pohlédnu ve velkých prodejnách na sadu zde vystavených stolních sloupových vrtaček různých velikostí, musím se pod fousy zlomyslně usmát. U těchto menších vrtaček totiž tito konstruktéři nebyli schopni vyřešit problém, jak posouvat levným způsobem po sloupu celou motorovou hlavu s vřetenem sklíčidla. U velkých sloupových vrtaček je to řešeno pomocí (zřejmě pro stolní vrtačky nákladného) ozubení vlastního sloupu a příslušné mechaniky. A tak zde konstruktéři nepřišli na nic jiného, než nechat motorovou hlavu trčet ve stejné výšce a vkládají, právě kvůli nevyřešení předchozího, na sloup další, zcela zbytečný výškově posunovatelný pracovní stůl. Ten navíc musí uživatel pracně do potřebné výšky bez jakékoliv mechaniky trhavě „dostrkat“. Inu hrůza, směji se! Dnes ale již takto mohu činit nahlas, jelikož mám také konečně nástroj publicity v podobě tohoto blogu. Mně se totiž podařilo levně vyřešit předchozí kardinální problém a při tom získat další výhody, které jejich konstrukce zcela postrádají. Takže se zde chci pochlubit řešením, které jsem již dávno realizoval. Ano, pochlubit, protože na toto řešení, které bez výhrad sloužilo a slouží více, jak 40 let, jsem prostě hrdý. Dokonce jsem pro syna vyrobil ze stařičké (technicky historické) ručně poháněné sloupové vrtačky další (již motorizovanou) vrtačku s naprosto stejnou mechanikou, jaká je popsána dále.
Hned po pracovním ponku jsem na své roubence začal stavět stolní vrtačku. Tenkrát se dal koupit za směšný peníz skvělý ocelolitinový masivní stojan s principem sevření ruční vrtačky. Záslužná věc od již zřejmě neexistující fy Nářadí v Havířově! To byl nezbytný masivní základ pro moji stavbu. Do sklíčidla jsem místo ruční vrtačky sevřel jen odpovídající kuličkové ložisko. Podle něj jsem nechal vytočit hřídel s morse-kuželem pro naražení sklíčidla vrtáků a s druhou stranou o průměru druhého – horního – ložiska Od těchto dvou základních věcí se pak odvíjela stavba celé motorové části. Ta má dvě převodní možnosti přehozením klínového řemene. Její stavbu nehodlám popisovat, je to běžná strojařská záležitost. TEĎ to PŘIJDE:
Od začátku jsem nehodlal ustoupit od myšlenky vyřešit ovládaný vertikální posuv motorové hlavy (a tak vynechat naprosto zbytečný další posuvný stůl) a rozhodně jsem se nehodlal smířit s tím, že se mi to nepovede. ANO, muselo ale přijít šťastné prozření hodné výkřiku HEURÉKA ! ( Štěstí přeje připraveným.). Padl mi do oka starý hever tehdejší škodovky, který měl těleso s baňatou hlavou, ve které byl pravoúhlý převod ke kličce, která při točení vysunovala z tělesa zvedáku „schovanou“ šroubovou část. Bylo to ono, co jsem potřeboval: plynule proměnlivou rozporku! Pak již jen stačilo těleso všelijak „ořezaného“ heveru připevnit ke kloubu „vrtací“páky stojanu a pro druhý šroubový konec vyrobit z vodovodního T-fitinku oko s pákou na otáčení celým horním celkem. Toto běžně spočívá a otáčí se na „patním“ ložisku (použita dodávaná svěrka ke stojanu), které je většinou uloženo na doraz u paty sloupu. Točením kličkou plynule pohybuje bývalý hever s celou motorovou hlavou nahoru i dolů. Později jsem přišel na to, že když vysunu z tělesa heveru šroubovou část na maximum (a teoreticky bych již nemohl vysunout hlavu a tedy ani vrták výš), že stačí v této poloze sevřít ke sloupu horní svěrku, která je součástí horní části stojanu, aby hlava držela v dosažené výšce. Pak začnu točit kličkou opačným směrem, šroubová část heveru se začne schovávat do tělesa a oko páky otáčení se spolu s ní sune nahoru a vzdálí se od původně patního ložiska. Pak již jen stačí toto patní ložisko uvést znovu do funkce tím, že jej posuneme nahoru a zaaretujeme v poloze na doraz k oku. Když poté povolíme pak již zbytečné horní sevření, může celá horní část šplhat dále a výš opřena o novou polohu patního ložiska a to pokud délka sloupu stačí. Pan Tyrš (pověstný tím, že zvrhle doporučoval hýbat tělem více, než je momentálně třeba), by to v rámci podivného tělotýrajícího názvosloví nazval „šplh s přírazem“. Ano, moje sestava šplhá s přírazem třeba až ke stropu, pokud ovšem až tak prodloužíme sloup stojanu, che. Já jsem jej o kus opravdu nastavil a tak mohu vrtat do vyšších předmětů – a již se mi to párkrát hodilo.
Nedílnou částí vrtání je i sevření vrtaného předmětu a jeho ustavení tak, aby vrták najel přesně nad nadůlčikovaný bod. Toho dosahuji kombinací pohybu komerčního vrtačkového svěráku, který jsem ale sevřel do vodících kolejniček. Zde jeho liniový posun zajišťuje šroubový převod na kličku a kruhový pohyb vrtáku ve sklíčidle je vyvozen pákou oka. Tak mohu nastavit sklíčidlo s vrtákem tak, aby se dráhy liniového pohybu svěráku a kruhové dráhy sklíčidla protly do jediného bodu. Tento způsob nejde použít jen v některých případech. Vzhledem k tomu, že svěrák je u mne vázán ve vodících kolejničkách a tedy se nedá jen tak odsunout stranou, bylo by obecně žádoucí, aby svěráky byly vyráběny v horní části bez všelijakých výstupků a tak mohly přiměřeně zastoupit plochu pracovního stolu. Např. při vrtání plechu není plech možno položit na plocho na svěráček bez toho, aby se plech různě nekolébal po patvarech svěráčkového masivu. To pochopitelně vadí.
Abych trochu vylepšil rozsah možností této vrtačky, uvažoval jsem také o zvětšení maximální možné velikosti vrtaných plochých předmětů, zejména plechů. Inspiroval mě vynikající nápad, který jsem obdivoval u jednoho klempíře. Ten hned nad základním stolem rozřízl stojan vrtačky na dva kusy a do mezery vložil jakési masivní „U“ a celé to pak svařil tak, aby osy obou části rozřízlého stojanu splynuly opět v osu jedinou. O hloubku vloženého U je tedy možno mít větší vrtaný plochý předmět a jeho vnitřní šířka by určovala maximální. možnou tloušťku vrtané věci: věřte mi, že jsem to již párkrát potřeboval a pro běžné práce by mi stačilo jen málo, tak 5 cm. Ale nenašel jsem k takovému zásahu dosud odvahu- také proto, že tento zásah bych nezvládl sám, ale potřebovalo by to kvalifikovanou zámečnickou práci…
